prof. MUDr. RNDr. Jaroslav Slípka, DrSc.

• https://neviditelnypes.lidovky.cz/veda/historie-znameniti-lekari-v-ceskych-zemich-92.A190701_224222_p_veda_wag/tisk 
• https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/jaroslav-slipka-slavi-85-narozeniny.pdf 
• https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/vzpomenuti-na-odkaz-jaroslava-slipky.pdf 
• https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/1999/cislo-9/stale-zahadny-kopinatec.html 
• https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Sl%C3%ADpka_(1926)  

První zájmy o poznávání přírody jsem asi začal projevovat jako desetiletý o prázdninách u babičky v Dráchově, kde jsem začal chytat motýly spolu s kamarádem Slávou, synem tamního řídícího učitele Brčáka. Brzy jsem měl slušnou sbírku a bavilo mne určovat jednotlivé druhy podle knihy „Joukl“. Sbírali jsme také housenky a začali je pěstovat v housenicích – okurkových lahvích s mateřskou rostlinou. První literární výtvory vznikly v r. 1939, což byly výpisky z knih na téma „jak sbírat motýly“. Postupně jsem znal několik set druhů českými i latinskými jmény. Na kladenském gymnáziu mne tehdy učil výborný biolog, ale mizerný učitel prof. Josef Žofka, který mne vyzval, abych připravil expozici motýlů v kladenském muzeu – snad je tam dodnes. Podnítil mne také k psaní drobných článečků do rubriky mladých přírodovědců časopisu Vesmír. Jednou za rok jsme byli jako autoři-studenti vyfotografováni – poprvé jsem tam byl uveřejněn 1942 a dokonce jsem za nejlepší příspěvek roku dostal diplom a knížku s podpisem prof. Matouška. K maturitě jsem předložil „disertační práci“ „Motýlové Kladenska“ a tak mám na maturitním vysvědčení z r. 1944 vedle jedničky z přírodopisu i poznámku „s uznáním vynikajících znalostí“.  

Za týden po maturitě jsem nastoupil ke kutání uhlí v 520 metrech pod zemí na dolu Prago v Kladně-Dubí. Sbíral jsem tam hmyz ve výdřevě šachtových chodeb, ale nakonec jsem jako betonář v rámci „Technische Nothilfe“ stavěl vodní nádrže v Ostravě a Kladně. Hned po revoluci jsem nastoupil do tzv. válečného semestru na Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Zapsal jsem si obor: „přírodopis – zeměpis“, pro středoškolské učitele. Klasický přírodopis nebyl omezen jen na biologii, ale skládal se ze zoologie, botaniky, geologie, paleontologie a mineralogie a k tomu antropologie a genetika. Ze zeměpisu mne zajímal hlavně zeměpis fyzický, tj. vývoj kontinentů, krasové útvary a zalednění. Měl jsem vynikající profesory z klasické školy 19. století: Julius Komárek (zoolog), Václav Brendl (zoolog). Jan Obenberger (entomolog), Oto Jírovec (parazitolog), Josef Augusta (paleontolog), Radim Kettner (geolog) a např. Karel Hrubý (genetik), Jiří Malý (antropolog) aj. 

Brzy jsem fiškusoval u Komárka, který si mne oblíbil a u Obenbergera, který chtěl, abych byl muzejníkem a dokonce mne doporučoval k vedení karlovarského muzea. Po stránce odborné jsem přešel od motýlů k dipterám a na radu Komárka jsem se věnoval evolučně staré skupině Tipulidae. Na disertaci jsem pracoval ve stejné místnosti, v níž pracoval před 30 lety Einstein (Praha, Viničná 7). Tak jsem se dostal k první evoluční a mikroskopicko-anatomické tématice. Disertaci „Tracheisace a nervový systém larvy Tipula maxima Poda“ jsem obhájil 1949, ale vyšla až ve „Věstníku československé zoologické společnosti“ roku 1951. Vedle práce na disertaci jsem publikoval i fauvistické články a popsal jsem dokonce tři nové druhy (Tipula subinvenusta, Tricyphona nielseni a Tipula zonaria, femina nova). 

Zájem o biologii, ale i geografii mne přivedl do „Mladé generace čs. přírodovědců, kde jsem se seznámil s dr. Emilem Hadačem. S tímto polárníkem jsme založili „Arktický odbor přírodovědeckého klubu“ a plánovali cestu do Grónska k výzkumu glaciálních reliktů na nezaledněných plochách ostrova. Přišel však politický převrat v únoru 1948 a cestu jsme museli z Grónska (poloostrov Nuqsuak), které bylo po válce obsazeno US armádou, přeložit na Island. Byl jsem mezi 16 účastníky druhý nejmladší člen výpravy. Cestu letadlem do Kodaně a lodí do Reykjaviku jakož i celou tříměsíční aktivitu jsme popsali v knize „Do země sopek a ledovců“ a ve stejnojmenném filmu dr. Staňka. 

Po návratu z tříměsíčního pobytu na Islandu jsem se připravoval na obhajobu své disertace k doktorátu RNDr. V té době jsem někdy v říjnu 1948 potkal ve Viničné ulici doc. dr. Oto Slabého, kterého jsem znal jako motýláře z Kladna, kde byl za války závodním lékařem v Poldovce. Slabý se právě habilitoval u prof. Frankenbergera a měl převzít vedení Histologicko-embryologického ústavu na nové Lékařské fakultě v Plzni. Hned na ulici mi nabídl místo asistenta na svém ústavu. Jaká osudová náhoda! Jel jsem hned do Plzně a ústav se mi velice líbil. Dokonce jsem se na radu Slabého přihlásil ke studiu medicíny, abych alespoň složil zkoušku z histologie. Neměl jsem ale ještě ukončené studium na Přírodovědecké fakultě a stal jsem se posluchačem 1. roč. LF a při tomto studiu jsem ukončil rigorosními zkouškami ze zoologie a paleontologie a obhajobou disertace studium v Praze promocí na RNDr. v červnu 1949. V té době jsem dokončoval i první ročník LF, pracoval jako výpomocný asistent a na jaře 1950 jsem se dokonce oženil s Hanou, kterou jsem znal z kladenského gymnázia – a v r. 1952 se nám narodil syn – opět Jaroslav. 

Na ústavu jsem se dal vedle studia do intenzivní práce a ze systematiky hmyzu jsem přešel na mikroskopickou anatomii a moje první práce se týkaly stavby facetových očí hmyzu a tzv. Johnstonova oránu v tykadlech hmyzu. V té době byla histologie bezobratlých úplnou novinkou. V r. 1951 přišla do ČSR první zásilka isotopu jodu (¹³¹I) a tak jsem využil té možnosti jej použít jako marker u larev tiplic, které jsem choval v akváriu a u nichž jsem chtěl studovat tzv. žábry kolem análního otvoru. Po histologickém zpracování jsem vytvořil první histo-radio-autografické snímky, na nichž jsem 1952 prokázal, že anální papily nejsou žábry, ale osmoregulační orgány, regulující příjem solí. Tato práce vyšla jen česky (franc. résumé) v Biologických listech, ale byla brzy citována v zahraničí a dva Američané ověřili správnost mého nálezu. Dnes známe podobné orgány i u obratlovců. V té době se nám narodila dcera Zuzana (1956). 

Ke zkoušce z minima jsem předložil studii o 7týdenním kyklopickém embryu člověka s průkazem původu intermaxily z frontálního výběžku, což vysoce hodnotil oponent prof. Frankenberger. Disertaci jsem pak obhájil jako první na LF UK v Plzni a získal titul „Kandidáta věd – CSc.“ v r. 1957. 

Zkušenosti ze studia žaberní oblasti mne vedly ke studiu branchiogenních orgánů. První byla evoluční morfologie štítné žlázy, kterou jsem si vybral k sepsání disertace habilitační. Moje práce o evoluční morfologii štítné žlázy je velice poctivá, rozsáhlá monografie velkého významu, pojednává o vzniku endokrinní funkce od endostylu kopinatce, fungujícího exokrinně, po trámčitou a později folikulární stavbu endokrinní tyreoidey. Je tu také pokus průkazu analogie s hypofaryngeálním žlábkem u hmyzu. Práce byla vysoce hodnocena oponenty. Prioritní bylo experimentální odstranění hypofýzy dekapitací zárodku k přerušení osy hypofýza–tyreoidea k průkazu zastavení vývoje tyreoidey ve fázi trámčitého epitelu (bez foliklů). Obhajoba byla na jaře 1962 a po ní jsem se stal docentem Univerzity Karlovy pro obor histologie a embryologie. 

Po habilitaci mi přišla nabídka expertízy na Lékařské fakultě Univerzity v Bagdádu. Prošel jsem intenzivním kurzem angličtiny a v říjnu jsem nastoupil na místo přednosty mikroanatomického ústavu u LF v Bagdádu. Přednášel jsem oba své obory, jak na Bagdádské univerzitě, tak na Univerzitě Mustansirově, ale jezdil jsem také na fakulty v Mosulu a Basře několikrát i v Kufě a v Sulejmanii. Učil jsem někdy až 30 hodin týdně, na vědu nezbýval čas, přesto jsem se věnoval antropologii a ve volnějších chvílích jsem pracoval v iráckém muzeu na kosterním materiálu, zvl. ze Shanidaru a popsal mimo vývoje zubů u sumerských dětí také „první siamská dvojčata v historii lidstva“ pocházející ze sumerské Tell Hasuna. 

Zabýval jsem se také intenzivně dějinami Mezopotámie a historickým významem činnosti české lékařky Dr. Vlasty Kálalové a Dr. Emila Roubíčka. Po čtyřletém působení (1962-1966) jsem si získal v arabském světě dobré jméno a byl jsem zván do Bagdádu každoročně po dalších dvacet let na přednáškové pobyty embryologie. Na tyto přednáškové pobyty jsem byl pozván do Egypta, Sýrie, Libye a Kuvajtu. Můj pobyt v arabském světě a zvláště v Iráku byl pro mne velice významný – přes Orient jsem poznával Západ, který byl pro mne do té doby nepřístupný. 

Z Iráku jsem mohl např. literárně sledovat pokusy o mimotělní pěstování zárodků člověka, prováděné tehdy v Itálii a při cestě domů v roce 1966 jsme se stavěli (i když bez větších úspěchů) v Bologni, kde pokusy začaly. Po návratu jsem doma sám dosti úspěšně začal s pokusy pěstování zárodků potkana ve „skleněné kolébce“, tj. trubičce (obsahující děložní roh), přišité na bok samice, uvězněné částečně v tunelu z drátěného pletiva. Věnoval jsem se také pokusům se zárodky kuřete v otevřených vejcích a sledoval jsem vývoj mikroftalmie u zárodků s elektricky vyřazenými distálními hlavovými nervy. Sledoval jsem také vývoj srdce u zárodků s implantovaným prospektivním morfogenetickým polem z druhého embrya. Studoval jsem také absorpční schopnost děložní sliznice po implantaci částeček nervové tkáně. Experimentální práce mne velice bavila, bylo však mojí velkou chybou, že jsem tyto výsledky většinou nepublikoval. 

V sedmdesátých letech však nastává obrovský rozmach imunologie. Zajímá mne opět tonsila, jednak jako možný ekvivalent bursy Fabriciovy, jednak jako spojnice mezi lymforetikulárními strukturami (lymfatické uzliny) a lymfo-epiteliálními jako thymus. Studuji jejich vztah k exokrinním žlázám a zjišťuji, že sfenoidy jsou zakládány párově a na rozdíl od mandlí patrových jsou vázány na žlázy (lymfoglandulární orgány) a secernují iminoglobuliny. V té době vzniká moje disertace „Evoluční morfologie nekonstantních struktur epifaryngu“, kterou jsem obhájil a získal titul doktora lékařských věd (DrSc., 1979). 

Ve spolupráci s prof. Zavázalem studuji sekreční Ig u nejmladších embryí člověka a zjišťuji IgD a IgM u zárodků, kde ještě nejsou vyvinuty lymfocyty! V mandlích patrových nalézám keratinové perly, podobné Hassalovým tělískům. Popisuji je též u jiných derivátů štěrbin s Martou Perry. Tím se dostávám k otázkám vztahů mezi ektodermem a entodermem a k pojetí gastrodermálního epitelu a jeho aplikaci na otázky klinické (cholesteatom). Nejzávažnější prací tohoto období jsou moje studie vývoje tonsily bezmikrobních živočichů – germ-free selat, která jsem zpracovával v laboratoři ČSAV v Hrádku. Dokazuji, že vývoj lymfo-epiteliální struktury je závislý na antigenní stimulaci. Přednášel jsem o tom třikrát v Japonsku vždy s úspěchem. Můj japonský postgraduant Sumida studoval u mne v Plzni a za 3 měsíce sepsal podklady pro disertaci na Ph.D. o vývoji epifaryngu u anencefalů. Imunitní problematiku jsem přednášel také v Kanadě (Toronto, Hamilton) a v USA (Chicago). 

Tonsilární problematika se stále více přesouvala k zájmu o thymus. Studoval jsem rozsáhlý srovnávací materiál a potvrzoval na něm archaický vývoj thymu proti tonsile, kterou považuji za evoluční novinku a jakousi reservu imunitního systému pro evoluční budoucnost. 

Zajímal jsem se o potence jednotlivých štěrbin k tvorbě thymu a popsal jsem jeho vývoj v ostatních štěrbinách a zdůrazňoval jsem vývojový vztah k neuroplakodám a tím k účasti ektodermu na stavbě branchiogenního orgánu. Cenná práce je o „spiraculu“, jehož studium mne vedlo vedle osmoregulačních pseudobranchií ke studiu mechanoreceptorů, hrajících důležitou úlohu při duálním vývoji hlavových nervů. 

Histologické řezy embryi žraloka Scyliorhinus (ze sbírek University of Oxford; foto orig. J. Slípka) ukazující z různých pohledů tzv. hlavové kavity, tedy párové epitheliální útvary mesodermálního původu situované v přední části vyvíjející se hlavy. V levé horní části je tzv. „zlatý řez“, jak prof. Slípka sám označoval toto žraločí embryo sedící na obrovské žloutkové kouli a ukazující na mediánním řezu kontinuitu trupového a hlavového mesodermu (popis Dr. R. Černý).

Branchiomerie je jen oblastní částí tělní metamerie- při studiu sfenoidů jsem si všímal průběhu chordy dorsální v lební basi a zaujaly mne chordální uzly, které jsem homologisoval s nucleus pulposus v meziobratlových ploténkách páteře. Vzniklo tak několik prací s touto tématikou a dokonce můj bulharský postgraduant Konstantinov zpracoval u nás práci o průběhu chordy. Tak jsem došel k problému vývoje hlavy, který už měl na našem ústavě tradici v pracích Slabého. Přednášel jsem o tom na velkém mezinárodním kongresu v Plzni a hned na to 1989 v Brightonu, kde vznikla moje spolupráce s Timem Horderem z Oxfordu a Robertem Presleyem z Cardiffu. Jezdil jsem pak skoro 20 let do Oxfordu, kde jsem studoval v tamních bohatých sbírkách srovnávacího embryologického materiálu vývoj hlavy hlavně u žraloků a primitivních ryb. Byla to fascinující práce ve vědecky posvátném prostředí darwinské atmosféry T. H. Huxleyho, De Beera a dalších velikánů. Měl jsem možnost také přístupu k nejnovější vědecké literatuře, doma tehdy nedostupné. Seznámil jsem se s řadou vynikajících vědců i v Cambridgi a v Londýně jsem mohl spolupracovat v laboratoři Marty Perry a stal jsem se dokonce i čestným vědeckým členem Anatomického ústavu v Guy´s Hospital. Vznikla tu také naše práce o vývoji Amphioxa, o níž jsme přednášeli s Timem v Chicagu při oslavách 70. narozenin prof. Ganse. Hlavovou problematiku, potvrzující segmentální vývoj hlavy jsme pak publikovali v monografii „Head problem“.

Co se týče mé literární činnosti, myslím, že jsem se řídil v celém životě klasickým rčením „nulla dies sine linea“, a že jsem snad denně napsal alespoň řádku a popsal tisíce stran poznámek a protokolů nad pozorovanými strukturami v mikroskopu, nebo filozoficky laděných úvah, zobecňujících viděné. Těch mých přes dvě stě publikovaných odborných sdělení v seznamu mé bibliografie je jen část nepublikovaných prací, které zůstaly v rukopise v zásuvkách mého stolu. Dnes vidím, že to byl největší nedostatek v mých vědeckých aktivitách, že jsem se s pokorou ostýchal publikovat v prestižních zahraničních časopisech. Bylo to zaviněno ovšem také vědeckou izolací v tehdy rozděleném světě. 

Při vší té vědě jsem však snad nebyl špatným učitelem. Učil jsem rád nejen své dva obory (histologie a embryologie) pro studenty všeobecného směru, ale i stomatology a to jak v češtině, tak angličtině. Anglicky jsem přednášel nejen doma a v řadě arabských zemí, ale i v Británii, Japonsku, USA, v Kanadě a na různých sjezdech často v němčině a dokonce v Rusku a Bulharsku v ruštině. Učil jsem také na Fakultě pedagogické a filozofické (antropologii) a na Fakultě zdravotnických studií (embryologie, dějiny lékařské) Západočeské univerzity v Plzni 

Práce pedagogická mne přivedla k sepsání učebnic. Napsal jsem: „Outlines of Histology“ (tři vydání), „Outlines of Embryology“, dále „Základy embryologie“ a „Základy fyzické antropologie“. „Základy histologie“ jsou v tisku. 

Moje literární činnost se ovšem neomezovala jen na profesní obory, ale zahrnovala i humanitní zájmy. Spoluautorsky jsem se účastnil na knihách: „Soustava a jména živočichů“ (ČSAV, Praha. 1954), „Čarovná dolina“ (Osveta, Martin, 1955), „Do země sopek a ledovců“ (Orbis, Praha, 1957), „Klíč zvířeny ČSR, IV.“ (ČSAV, Praha, 1978), „Doktorka z domu Trubačů“ (Mladá fronta, Praha, 1978), „Kuchařka lékařů českých“ (Axonite, Praha, 2011). 

K povinnostem vysokoškolského učitele patří ovšem vedle učitelské vědecké činnosti také práce organizační a řídící. Na Lékařské fakultě jsem pracoval jako člen Vědecké rady a předseda ediční komise, kterou jsem zastupoval i v celouniverzitní ediční komisi UK. Byl jsem dlouhá léta garantem výuky seniorů v univerzitě třetího věku a členem výboru českých U3V v Praze. Byl jsem členem různých habilitačních a doktorandských komisí, pedagogických a vědecko-výzkumných a oborových rad. Byl jsem členem vědeckých rad na Fakultě filozofické Fakultě zdravotnických studií Západočeské univerzity. 

V oblasti profesní jsem pracoval jako člen výboru Československé anatomické společnosti a po převratu jako její předseda. Stal jsem se také čestným členem České a Slovenské, Ruské, Bulharské a Německé anatomické společnosti a čestným členem Čsl. lékařské společnosti J. E. Purkyně. Byl jsem také členem Zoologické společnosti, Entomologické společnosti a Společnosti pro dějiny věd a techniky. 

Ve společenských organizacích jsem se za totality angažoval jako nestraník v tzv. Socialistické akademii, kde jsem jako předseda sekce přírodovědecké byl i členem jejího ústředního výboru v Praze. 

Po převratu 1989 jsem se intenzivně zapojil jako spoluzakládající člen mezinárodní humanitární organizace Lion´s club international v Plzni. Byl jsem zvolen 1995 guvernérem celého distriktu ČSR. Z této pozice jsem navštívil i světové konventy Lionů v Birminghamu, Chicagu a Bangkoku, jakož i různá setkání na akcích v Německu, Rusku, Rakousku a Maďarsku. 

Za svoji činnost jsem byl mnohokrát vyznamenán. Za nejcennější považuji udělení Zlaté medaile Univerzity Karlovy v Praze a stříbrných medailí Univerzity Palackého v Olomouci a Masarykovy univerzity v Brně s dále medailí Purkyňovy, Bolzanovy, Koldovy aj. Vysoce si vážím také udělení Čestného občanství města Lokte. 

Tak jsem prožil v plné práci, která byla ale mým koníčkem, většinu 20. století. Přežil jsem strašnou válku a přežil jsem také zákeřné diktátory. Byla to doba krušná, ale rozhodně jsme se nenudili. Snažil jsem se izolovat od zkomolených ideologických vlivů a jako bezpartijní prožívat ve svém zakuklení svůj vlastní člověčí život a radovat se z každých drobných náznaků, že ani společenskou evoluci nelze zabrzdit hloupou politickou mocí. Věřil jsem v příchod demokracie, ale přiznávám, že jsem ztrácel naději, že se toho dožiji. Zatím se světová věda a technika bouřlivě rozvíjela, zažil jsem počátky rozhlasu a později i televize, počátky letecké techniky až po astronautiku a od fiakrů k superautům, od Edisonova telefonu po mobil, od gramofonu s kličkou a troubou po cédéčka a od dřevěných kuliček počítačů a od násadky se zasazeným kovovým perem po notebooky, na nichž píši tuto historii. 

Prožíval jsem ovšem také impozantní rozvoj biomedicíny, zažil jsem zrození antibiotik, postupně rozvoj biochemie a endokrinologie a imunologie až po molekulární biologii a rozluštění genomu člověka, metodiky transplantací a orgánových náhrad a umělého oplodňování. To vše přispělo k prodloužení lidského života. Přispěl však tento civilizační pokrok k duchovnímu zkvalitnění jeho života? Přispěla vyspělá civilizace ke zmoudření a zmravnění jeho života? Vždyť dnes žijeme v době informačního boomu a stačí otevřít internet a na jedno kliknutí dostat odpověď na kteroukoli otázku z kteréhokoliv oboru vědy, techniky nebo umění. Ten internet na mém stole mi připomíná oplozené vajíčko, tedy zygotu, jejíž jádro je nabité informací v chomáčku DNA – ale to přece ještě není Homo sapiens! A je jím člověk, nabitý informacemi z počítače? To je přece nanejvýš Homo informatus, tedy člověk sice perfektně informovaný, ale nikoli vzdělaný a už vůbec ne mravný. Informace je určitě potřebnou surovinou, kterou však je nutno pečlivě a důkladně zpracovat a strávit než se stane součástí naší duševní výbavy. Ale to je činnost velmi pracná, na níž se už dostatečně informovaný člověk obyčejně vymluví nedostatkem času. A tak informace, která jen olízla jeho kůru mozkovou, zase vyprchá a člověk se opět vrátí do bodu výchozího a píše e-maily a esemesky, kde není třeba dbát na sloh a vyjmenovaná slova. Ale asi i tato informační vlna je nutnou a zákonitou součástí humánní fáze v evoluci člověka. Sotva však přispěje ke zvýšení jeho mravnosti. Ta se od doby našich předků z jeskyně v iráckém Šanidaru příliš nezměnila.